|
S IGELITEM PO BRAZÍLII
DÍL 1.
Je spousta důvodů, proč se vydat na tak dalekou cestu, do země plné kontrastů. Někoho zajímá letní karneval v Riu, jiný si chce poležet na bájné pláží Copacabána a někdo se chce podívat na vyhlášené vodopády. Naším cílem ale bylo rostlinstvo, přesněji kaktusy středovýchodní Brazílie a zároveň poznání místního způsobu života, krajiny a kultury. To byl hlavní důvod, proč jsme byli rozhodnuti cestovat bez auta, minimálně nocovat v hotelech a nosit si svůj domov na zádech. Na cestu jsme se vypravili ve dvou, čímž jsme vyloučili možnost přehlasování v demokratické volbě příštích plánů, prostě vyhrál buďto silnější, nebo mazanější. Přípravy byly dlouhé, začaly už v květnu, zabukováním letu, pokračovaly přes beznadějné shánění map, očkování a žádostí o vystavení víz, vybíráním vhodného fotoaparátu a samozřejmě studováním materiálů, abychom se neocitli v realitě jako neplavec v hluboké vodě. Přece jen je to naše první výzkumná „badatelská“ cesta. Ještě v květnu nám připadalo, že se čas zastavil, ale od půlky července se rozeběhnul sprintem, a tak ještě den před odletem se dávala do kupy sbírka, přičemž si Rudy málem zlomil nohu na mokrém pařeništi, a balili jsme přes noc a na autobus do Vídně jsme doběhli nevyspalí 12. srpna v sedm hodin ráno, čímž naše cesta byla odstartována ve složení: Rudy Krajča-nosič a potah; Naďa Vykydalová-fotograf, dva batohy a věrný přítel - GPS. Naši cestu jsme započali na Vídeňském letišti, na trávníku plném odpadků a výkalů. O devět hodin později už sedíme v letadle směr Madrid. Společnost nám dělá postarší pán, který nám pokládá záludné otázky. Očividně ho těší, že jsme Češi, a ptá se nás na náš vztah na Lichtensteiny , načež se dovídáme zajímavé informace o jeho rodině. Jeho otec pochází ze severní Moravy, ve svých 70 letech začal studovat medicínu, protože to byl vždycky jeho sen. Sestra dělá na Lichtensteinském konzulátu ve Vídni, bratr obchoduje se vzácným dřevem z Brazílie a on bydlí v Madridu. Mluví plynně několika jazyky, zná se s vysoce postavenými lidmi a nám začíná být podezřelý.Je rozhořčen, stejně jako my, že za letu nedostaneme žádné občerstvení a po plechovce piva už vytahuje pas, aby nám ukázal, že je doopravdy Andreas Lichtenstein a Rudy Rudne.
Madrid, 23 hodin a my hledáme správný terminál a způsob jak se udržet ještě 2 hodiny v bdělém stavu. Neustále nás pronásleduje nějaký chlápek, kolem 25 let, který má povislé kalhoty a všem vystavuje na odiv své šedo-bílé saténové obepnuté trenky. V podstatě mu leze celý zadek a já naštěstí usínám, což mi ochránilo zdravý vkus.Let do Ria stál za prd. Nejdřív jsme prospali večeři, jediné příjemné zpestření jinak nezáživného letu, k snídani podávali čaj, který chutnal jak vymáchaný fusky a k jídlu nám po odevzdání šunky a salámu zbyla jen houska s máslem a půlka zavařené broskve. Aspoň kafe stálo za to.Na letišti v Riu nás uvítalo několik front, které bylo nutné vystát, Real omnibus (autobus) do centra a rozčarování z brazilštiny, ze které kupodivu po pěti lekcích ze samouka portugalské portugalštiny nerozumíme ani slovo. Cestou do centra jsme minuli několik favel. Jsou to chudinské čtvrti, které tvoří ¾ Ria. Síla! Železo-betonové skelety a cihlové vyzdívky. Spíše slepenec několika místností bez oken a omítek. A když dojde místo, zase se něco přistaví.
Charakteristickým znakem Ria, alespoň jeho části „centre“, je pach moči mísící se s dezinfekcí a přepáleným laciným sojovým tukem. Dále množství bezdomovců jen tak se povalujících po ulici, močících na pomníky a sušících si oblečení na větrácích z podzemních garáží.A do tohoto prostředí jsme vpadli a začali hledat levný hotel, nepřestávaje se ohlížet a hlídat si batohy. Hotel se nám podařilo najít asi po hodině na hranici centra a favely u barevně dlážděných schodů, na které jsme se ale neodvážili vstoupit, natož si je fotit. A tak se nám na dva dny stal útočištěm Hotel Americano a náš pokoj č. 206, který celý zaplňovala postel, velké zrcadlo přes celou stěnu a televize v rohu pokoje hned vedle dveří do koupelny. Na zrcadle byly ještě znatelné otisky rukou, v televizi hrál mimo jiné porno kanál „21“ a my jsme pojali podezření, že spíme v hodinovém hotelu.
Podařilo se nám sehnat lístek na autobus do Belo Horizonte, po náročném cestování městskými autobusy, které je potřeba si odchytit na ulici. A to je nesnadné, pokud nevíte, kam vlastně jedete. Ještě že je všude tolik ochotných lidí pomoci. Pokusy o zakoupení bomby na vaření byly neúspěšné, ale je sobota a tak co se divíme. V neděli jsme si zajeli do Jardim botanique = botanické zahrady, kterou považujeme za jednu z nejpříjemnějších částí Ria. Dá se tam strávit celý den a přitom není potřeba každého podezřívat z nekalých úmyslů.V pondělí jsme vyjeli směrem na Diamantinu, opustili náš oblíbený hodinový hotel (prokoukli jsme jej při romantické večeři na pavlači , kde se kolem nás plížily několikeré dvojice a nechápavě si nás prohlížely). Náš cíl je stále ještě vzdálen přes 700 km, ale ten pocit…, Rio za zády… Oproti tomu nám Belo Horizonte připadalo jako bezpečné a čisté město.Jeli jsme velice komfortním autobusem, že je to ten nejdražší jsme zjistili až později. Jeden hoch v oranžovém tričku, který seděl přes uličku si vedle nás odložil snídani. Bylo asi po 30 serpentině a ranní rýže nejspíše začala protestovat. Ruda si chtěl najít ve slovníku slova jako rýže a kousat, aby mu mohl dát při loučení radu do života, ale ten chlapec moc nemluvil, tak Rudy vtipkoval na jeho účet pouze česky. „Nabídni mu taky sušenku,…nebo raději ne, aby se mu zase neudělalo špatně.“ Většina cestujících si myslela, že si ublinkl Ruda a tak se ho ptala na zdraví a pomlouvali řidiče a protože jsme to moc nechápali, tak jsme všem říkali, že je vše dobrý. Naštěstí sprdunk dostal nakonec oný chlapec a ne my.V Belo jsme chtěli konečně vyměnit nějaké peníze a koupit vařič. Konečně je pondělí, tak by mohlo být otevřeno. Bohužel naše plány překazil nějaký křesťanský svátek. Ulice byly plné lidí zpívajících písně a mávajících svíčkami, banky zavřené a v hypermarketu, kde mají údajně všechno, jsme bombu nesehnali. Další cíl na obzoru, Gouveia, lístky už jsou v kapse, cesta noční, tak se snad vyspíme. Jenže autobus byl klimatizovaný, jako všechno ostatní, takže nám byla za chvíli strašná zima. Ve čtyři ráno jsme vysedli, ulice prázdné, jen tři koně vyžírající popelnice. Je to ještě sen?
Dospali jsme na kruhovém objezdu, kde kolem nás ráno neustále někdo chodil. Jedna paní s babičkou už dokončovala pátý okruh, a to nám teprve došlo, že se jedná o místní způsob udržování kondice.Konečně jsme vyrazili za kaktusy. Ruda chtěl zvolit co nejkratší cestu, přímo za nosem, přes hory a doly, začíná dobrodružství. Ale jak dobrodružství rychle začalo, tak rychle skončilo. Po půl kilometru jsme narazili na potok.„Přejdeme to bosky“„Ne, bosky ne! Budou tam pijavice.“„Počkej tu, já to zkusím.“Udělal první krok, noha po koleno v blátě, s druhým krokem se propadl nad kolena, při pokusu o vyproštění zajel až do půli stehen a mě nezbylo nic jiného než ho vytáhnout z té odporné červené mazlavé hmoty. Byla jsem ráda, že tímto veškeré pokusy o zdolávání záludných vodních toků končí a po hodině jsme se potupně vrátili na stejné místo, ze kterého jsme vyšli.
Nejlepší možnost byla pokračovat po silnici, což znamenalo značnou zacházku. Po několika kilometrech do kopce s několika kilovou zátěží nás to přestalo bavit a odbočili jsme po prašné cestě někam, více méně směrem na Datas. Krajina ani při nejmenším nevypadala na to, že by tu mohly někde růst kaktusy. Spíše tráva, často vypálená, termitiště a občas vyšlapaná cesta od dobytku. Co když si z nás udělali srandu?Až najednou bílé písky, skály a….MODRÁK! (modrák = Cipocereus minensis - p.a.) Dnešní den soutěž o první kaktus vyhrál Ruda. Potom ještě málem zakopl o Diskáče skryté v trávě, čímž mě položil na lopatky. Už věřím tomu, že jsem nebyla podvodně nalákána na výpravu za kaktusy, neboť ty tu opravdu rostou. Ale zatím ani náznak uebelmánnek.Do Datasu jsme dorazili ušlapaní s plánem postavit si stan za vesnicí , konečně si uvařit teplé jídlo a poohlédnout se po nějaké té pseudce než se setmí. Jenže vše se nakonec odehrávalo jinak, jak už to bývá, když si někdo něco maluje dopředu, ale o tom příště, 7.11., a nebojte se, dočkáte se i…………….KAKTUSŮ!!!
|
