Do Datasu jsme dorazili kolem čtvrté. To znamená,
že jsme měli jen dvě hodiny, než " zhasnou"...náš
výraz pro příchod noci. Stmívání blízko rovníku
trvá jen pár minut a začíná pravá
brazilská tma. Den má v zimě 12 hodin, v létě
asi o půl hodiny více. Tím jsme se řídili celý
pobyt, zvláště při nocování v terénu.
Jak jsme jen zasedli vedle kostela ( jednoho z mnoha ) na patník,
již se nás ujal člověk na koni, univerzálním
dopravním prostředku. Prozradil nám kde co seženeme,
odkud jezdí autobus a také to, že se můžeme ubytovat
na benzínce (posto). Neměli jsme v úmyslu skončit
v motelu. Na druhém konci městečka ho potkáváme podruhé,
to už se nás na nic neptal, Naďce vzal bágl na
koníčka, ta byla spokojena, a vzal nás přes protesty
na benzínku. Udělali jsme mu radost, on byl v té chvíli
světák, že se zná s Evropany, a za 20 reálů
jsme se ubytovali. Na doplnění - 1 reál je asi 10Kč.
To vše pro dvě osoby plus ranní snídaně včetně
užasné brazilské kávy, podáváné již
s cukrem. Sic notně přeslazená, ale nám tak zachutnala,
že Naďa, která kávu nepije, ke konci pobytu dávala
i dvě kávičky denně.
Doporučení : prohlédněte si pokojík, zda nepotkáte
svinky a jim podobný hmyz. Přenášejí tak
nepěknou chorobu, že se mi o ní ani nechce psát…Lépe
spát v čistých, tedy dražších hotelích
nebo venku ve stanu, ne pod širákem!
KAPLE V DATAS
Ráno odcházíme na naši první
lokalitu Uebelmannia pectinifera var. pseudopectinifera.
Ta typová je přímo proti našemu příbytku,
tedy ideální pro takové ty botaniky - pupkáče.
Mám na mysli především německy mluvící
kaktusové nadšence, kteří lokalitu pěkně vyplenili.
Naštěstí už se dnes, již několik let po uebelmann
- boomu, lokalita začíná pomalu zacelovat. Nacházeli
jsme také menší rostliny ( " sběratelské velikosti"
), semenáčky které rostou většinou v " rodinkách
" a výjimečně i starší kusy. Maximální
výška 15-20cm, jsou to nejmenší zástupci
taxonu. Trny trčí do stran ale potkáte také s přímými.
Popisům, podle kterých doma rostliny určujeme jsme se tady
smáli. Zelená epidermis, tečkována bílými
tečkami a jiné kraviny. . Toto platí o všech species
podrodu Leopoldohorstia. Rostliny jsou bílé, zelené
jak se jim zrovna "chce", variabilita je vysoká.
Také zřejmě podle podloží a podmínek, kde rostou.
Rostliny rostoucí na starých vytěžených
"haldách" po lovcích diamantů mají
dlouhé, krásné rovné ( ne jak v popisu neuspořádané
) trny. Kytky rostoucí ze skalních spár bývají
spořeji otrněny, starší kusy také často jen s jedním
trnem a nejsou příliš pěkné. Žeber kolem patnácti
až osmnácti, ale také kolem třinácti. Takto "ožebrované"
jedince jsme potkali nedaleko Trinta Réis. Toto je nejjižnější
výspa uebelmannií vůbec, asi 20 km jižně od Datasu.
O tom ale později.
UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR. PSEUDOPECTINIFERA
Pohybujeme se ve vytěžené krajině po zlatokopech
a lovcích diamantů. Když se dozvěděli, že hledáme kaktusy,
nemohli smíchem popadnout dech. Mysleli si, že jsme se zbláznili.
Pro nás byly diamanty tyto úžasné rostliny. Tak
vzácné, že vám stojí za to přeletět oceán,
několik dní se dopravovat do lokality a poté po dlouhém hledání
najít pět ( ! ) rostlin. Tak vzácné jsou některé formy var.
flavispina.
Oproti tomu brazilští " zlatokopové" mohou
vykopat, promít ve vodě a prosít hromady půdy, a pak snad
se štěstím nalézt 1 ( slovy "jeden") diamant
průměrně za čtyři ( ! ) měsíce práce. Výdělek, asi
800 $, musí ještě podělit dvěma, až čtyřma, neboť sami tu nepracují.
Byl to pro nás lehký šok. Za to by tuto dřinu
v Česku asi nikdo nedělal. Buď jsou někteří nešťastníci
tak chudí nebo je pohltila stejná horečka jako nás,
TEDY HLEDAT A NALÉZT!!
ZLATOKOPOVÉ
Druhý den odcházíme na autobus
směr Diamantiana, který má podle místních
jet ve dvě. Jel v pět ne snad proto, že se zpozdil ale proto,
že jsem se sice ptal třikrát, ale pouze jednoho místního
"lokála". Časem jsme zjistili, že je potřeba ptát
se více lidí, případně si to nechat napsat ( nejsou-li analfabeti,
což se stává často). Ve snaze vám pomoci si často vymýšlejí,
některé věci zase zveličují.
Minas Gerais je na Jižní Ameriku poměrně
bohatá země, místní nemají příliš
srovnání s okolním světem ( přestože nacházíte
televizi se satelitem takřka všude ). Za celé období
jsme anglicky hovořili asi s deseti lidmi, z nichž pouze čtyři
mluvili dobře. Asi to nemají zapotřebí jako třeba
my v Evropě. Španělština nám také moc nepomohla, nezbytná
je minimální znalost portugalštiny, nejlépe brazilské.
Ta má jinou výslovnost než evropská portuges,
zato lehčí gramatiku.Třeba 2. osobu brazilci úplně
zrušili, věty a slova zkracují, což nám
činilo zprvu značné obtíže. Přesto jsou rozdíly
v terénu tak značné, že po 50 kilometrech vám v další
vesnici nerozumí tomu, co jste se pečlivě naučili jinde.
Mají jiný akcent, nebo možná nechtějí rozumět.
Když se nám nedařilo dorozumět, používali jsme španělštinu
s brazilskou výslovností a mnohokrát jsme se
domluvilii. A když ani toto nepomohlo, ruce - nohy, psaní
do písku atp…
KOSTEL V DATAS
Odjíždíme autobusem směr Guinda,
kde se druhý den chceme porozhlédnout po první lokalitě
var. flavispina, tzv. railway population, pojmenované
podle staré železnice z dob zlaté horečky. Dnes tam potkáte
jen staré stanice přeměněné v jiné účely, koleje nejspíš
"vytrhali indiáni"…
Je to nejvýchodnější výskyt var. flavispina,
od Diamantiny vzdálené asi 10km. Má se jednat o přechodnou
formu k var. pseudopectifera, která je vzdálena
vzdušnou čarou asi 15km k nejbližší známé
lokalitě.
BOSKY S KOŇMI, NORMÁLKA
Přespali jsme asi kilometr od cesty, na obrovské pastvině.
Těžké batohy po půl hodině chůze odkládáme mezi
trávu a skalky a "bukujeme" místo GPS (satelitním
navigátorem), abychom to vůbec našli.
Snažíme se na lokalitu bezpečně prokličkovat mezi močály
a to rychle a pokud možno pohodlně. Ještě 500, 300, 100
metrů.
"Dobrá, vem si přítele" ( náš
pozdější výraz pro GPS ) "a najdi si teď
kytičky ty, já už mám první úspěchy za
sebou!"
Naďka odmítá a snaží se hledat o to víc
usilovněji.
50, 30, 20, "už tam budem!"
10, 6, 3, 6, 10 a začínám se vzdalovat. To znamená,
že jsem kontaktní místo přešel. Zahazujeme
GPS, batůžek, do kterého jsme si dali svačinu, můj zápisník,
kreditky, pasy (pro které se Naďka vracela) a rezervní teplejší
oblečení. Také foťák, který nám je zatím
na prd. Nabíječku do našeho Panasonic - Lumixu z baťůžku
vracím zpět do " nebožky" řka :
"su blbej, abych se s tím tahal?"
LAELIA SPEC.
Hledáme mezi porosty mechů, porosty Encholirium,
velócií,a drobných orchideí. Výskyt
var. flavispina je vázan na specif. druhy rostlin,
roste jako ostatně všechny druhy podrodu Leopoldohorstia
na křemičitých skalách. Na rozdíl od typových
var. pectinifera, ale také var.multicostata, var.pseudopectinifera
a var.horrida, mají naše kytičky růst na specifických
plochých a rovných křemičitých skalách.
Jejich výskyt má být ostrůvkovitý, těžko
se budou hledat. Jsme ve výšce 1420m, tedy nejvýše
ze všech Uebelmannia.
" máš něco?"
"tak akorát prd"
"cože?
"ále nic, vlastně jo, máááááááááááááááááááám!!!"
Takže jsem opět vyhrál soutěž o první nález
a moje závoďácká dušička je uspokojena.
"có, ty jedna slavná houbařko?"
Ale pak už foťák, na kolena,fotit a fotit, zapisovat,
počítat co se dá…
HABITAT VAR. FLAVISPINA "RAILWAY"
Rostliny se zdají být přechodnou formou
mezi var. flavispina a var. pseudopectinifera.
Proti typové var. flavispina má tato forma v dospělosti delší
a silnější otrnění, trny nejsou uspořádány
v řadách ale neuspořádaně. Také jsou tmavější
barvy. Nové trny jsou u starších rostlin hnědočervené
místo oranžové u normální var.flavispina.
Juvenilní otrnění odpovídá typovým,
tedy žluté, někdy až oranžové. Žeber v průměru
kolem šestnácti, tedy výrazně méně než běžné
var.flavispina, které mají kolem dvaceti i víc žeber.
K semenům a květům se nemá význam vyjadřovat, to je
pro odborníky a ne takové botanické lamy, jako jsme my.
Tato lokalita je známa pouze pár let, proto se možná
nevyskytla v katalozích firem jakožto nová forma.
A možná, že i nová varieta, kdyby tu krásu
shlédl vážený pan JJHalda ( ne DJ jako dídžej!
).
Pro nás to je opravdu pouze forma, velmi vzácná,
kterou by pěstitelé a specialisté měli hýčkat ve sbírkách
a snažit se rostliny pěstovat s původem, ne s nějakým
" blbým" jménem. Howgh!!!
UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR. FLAVISPINA "RAILWAY"
Za celou dobu jsme našli pouze 10 dospělých
rostlin a pár semenáčků. Přesto máme radost,
stálo to za to. Doufáme také, že další
kaktusáři co přijdou po nás nebudou "kopat".
Lokalita je sice známa teprve pár let ale je na hranici
ohrožení. To hrozí jen od kaktusářů, dobytka
tu mnoho není a velkou škodu nenadělá…
Odcházíme zpět asi čtyři kilometry
pro naše " domečky", nacházíme první
vodu a krásnou tůni na koupání, objevujeme
na naší kůži ( občas i na té nejjemnější…)
první klíšťata = carapato ( karapatu ), svačíme
a těšíme se na oběd, leháro, "dezinfekci"
od Nadiného tatínka, stanéček a další těžké
věci, co jsme sem dovláčeli na zádech z Evropy.
K označenému biwaku se dostáváme pomalu, nespěcháme,
fotíme co se dá, nálada skvělá.
" ještě sto metrů a jsme tam!" dívám
se na displej mého "přítele" a už vyhlížím
naše věci
"padesát metrů, dvacet, to je divný, tady to
musí bejt"
"Nadi, vony tady nejsou!!!???!!!"
"tak to zme v prdeli!", dostala ze sebe Naďa, jinak velmi
slušné děvče. Díváme se na sebe, jestli to není
jen nějaký fórek, ale prázdná petflaška
nám dává za pravdu, že jsme přišli
téměř o všechno. Zbyl nám jen ten batůžek, jehož
obsah jsem o kousek výše vyjmenoval….
První se probírá ze šoku
Naďka, s tím , že:
"musíme do Guindy!" ( Ginda, prostě jak u nás
pro ženy...), na policii!!!
To jsme ještě nevěděli, že tato vesnice má pár
desítek domů, vede tam prašná cesta a také, že
policie sídlí až v Diamantině, asi 10km
odtud.
Na cestě, já držíc prázdnou petflašku,
se začínáme smát , lehce v šoku…
Oba se jednoznačně ujišťujeme, že domů dnes, po pěti (
! ) dnech pobytu v Brazílii, nejedeme. Ještě nám
zbývá asi 5 týdnů, které nějak ( ? ), přežijeme…
Pomalu šlapeme po cestě a Naďka se smíchem prohlašuje,
že už jí nevadí, že v Datasu zapomněla
kartáček a pastu. Zastavujeme druhé auto ( jinak by
mě musel srazit z cesty) a hodný brazilec nás veze
na policii do Diamantiny.
Ze zápisníků doslovně opsáno:
Tak nám vzali zavazadla. Zůstalo nám pár věcí,
zbylo pár kaček. Asi si koupíme houni, pronajmeme
koně a jedeme dál. Doufám, že nás
neoberou ještě tady na policii. To by už bylo moc.Navíc
mě bolí hlava. Tomu říkám dobrodružo.
Sepisují s námi protokol. Byl nám přidělen
poliš, který rozumí pár slov anglicky.
Otevřel si outlook, řekl, že je to na hovno, hrozně pomalý
a psal dál protokol. Pak řekl, že má žízeň
a šel se napít. Je to divadlo. Bavíme celou policejní
stanici. Náš poliš všem znovu a znovu vypráví,
co se stalo. Po dokončení každý propuká
v hurónský smích…To se nám
snad zdá! Nikdo nic nedělá, je jich čím dál
víc.
Máte rádi fotbal, volejbal? Co jugoslávský,
je nejlepší v Evropě? Na jeho otázky odpovídáme
a nevěřícně kroutíme hlavou. Začínáme
být už pomalu také v pohodě jako všichni kolem.
Tušíme, že se nic nevyřeší, cítíme,
že jsme opravdu v Brazil.
TI LIDÉ JSOU JINDE!
ZUBAŘOVA ORDINACE V DIAMANTINĚ
Pak se přišla na našeho černouška podívat
maminka, donesla mu oběd, a jako všichni kolem se upřímně
rozesmála nad naším osudem…
Vypadají všichni kolem neschopní, také "body"
bych jim přidal, ale jináč jsou všichni sympatičtí.
Navštívil jsem místní hajzlík s
koupelnou a teď se zase smál já.
"Nadi, to je retro! Ty filmy o Jižní Americe fakt
nelžou."
Dostáváme protokol v portugalštině, "náš
poliš" se s námi loučí se slovy, že
je také botanik. Pěstuje orchideje, kterých tu je prý
asi 20 druhů. Odcházíme s tím, že je to pro nás
po dvou hodinách asi nejužitečnější zpráva
a jdeme pěšky do města. Protože ale asi nemá
co dělat, bere nás do auta a odváží
do 40 tisícového města Diamantina, které se nám na
pár dní stane domovem a ze kterého budeme vyjíždět
( spíš vycházet ) na výlety za pichláči.
O TOM ALE ZASE PřÍŠTě, 7.PROSINCE, PO
MIKULÁŠI !!!!