Dojíždíme do Diamantina v otřískaném policejním voze.
Nadskakujeme na sedadlech, město je téměř celé vydlážděné velikými
"kočičáky", ale určitě to patří ke zdejšímu starobylému
rázu. Modré domečky, cesty kolem 16 i více procent svažitosti.
Tyto sklony nedělaly Naďce moc dobře, nemohla to udýchat.
Odcházíme do Centre cultural, což je jakési informační a kulturní
centrum, kde se seznamujeme s anglicky mluvící pěknou kočenkou.
Z obličeje vyzařují rysy původních předků a také jméno Maria Luna
netřeba překládat. Malu, jak jí říkají, se nám snažila pomoci, jak
jen šlo. Hotel za 25 místních šmudlíků pro dva je více než dobré.
Není to sice tříhvězdičkový hotel, ale jsme nadšení a ubytováváme
se.
Odcházíme do města nakoupit nějaké jídlo a doplnit věci nám ukradené.
Kartáček, repelent, krém na opalování a tak…
Město je již od prvního pohledu (i informací) bezpečné, lidé spokojení,
holky pěkný ( pokud nemají michelinku kolem pasu), většinou míšenky
černošek a bělošek. Pokud se přimíchá trochu té indiánské krve,
to jsou potom roštěnky!
Naďa z brazilců až tak ohromena nebyla, asi je na jiné týpky…
Druhý den jsme se rozhodli odjet stopem směr lokalita
Uebelmannia pectinifera HU 106, takže směr Mendanha, povodí
zlatonosné řeky Rio Jequitinhonha. Také v těchto oblastech můžete
potkat lovce diamantů a jejich agregáty je slyšet do dáli.
Opět projít celé městečko prudkým kopcem nahoru, pak zase dolů kolem
favel ( ze kterých si tu ale nic neděláme ne jako v Rio). Pokoušíme
se o stop. Asi třetí auto zastavuje, ale má špatný směr. Jdeme pěšky
podél cesty a v prudkém kopci nám zastavuje starobylý brouk s veselými
domorodci. Horko těžko se domlouváme, sami přesně nevíme kam jedeme.
GPS polohu Uebelmannia pectinifera var. HU 106 nemáme, tak
se rozhodujeme pouze podle velmi nepřesné mapy, kde asi zastavit.
Trošku jsme to uspěchali a nechali jsme se vysadit
dřív, než bylo zapotřebí. Brazilci nechápou, co tady v té pustině
hodláme dělat a ptají se, jestli máme alimento, toť jídlo a pití.
Máme, ale na jak dlouho, to nevíme…
Kupujeme balenou vodu, na té tady nemůžeme šetřit.
Jsou dva typy nejlevnějších "vodek". První typ je z nekvalitního
materiálu, v záhybech při stlačení praská a trvá to hodnou dobu,
než na to přijdete. Ne to se nepotíš, Nadi (Rudko), to jen drahá
tekutina mizí pod tričkem, v kalhotách a… pak už to člověku
většinou dojde.
Druhým typem je Inga. Tak to je zákeřná láhev! Nic neteče, všechno
je v pořádku až do chvíle, než ji omylem uchopíte za víčko a - ono
odpadá a opět přicházíte o obsah, že Nadi… Tento vršek totiž
nemá závit, ale jen se nasazuje.
Vodu přímo z potůčků jsme pili pouze v horách nad pastvinami, ale
stejně jsme ji převařovali. Měli jsme dlouhé týdny "sračkoidní"
fóbii, která nás pustila až týden před odjezdem, to už by se dalo
vydržet. Ale nic se nepřihnalo, ani jsme ty ukradené endiarony nepotřebovali.
Zato na nás čekaly jiné kulišárny…
UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR. PECTINIFERA
A zase zpět k naší turistice. Za úmorného vedra scházíme
serpentinami po asfaltce směr Rio Jequtinhonha, tam někde mají růst
naši milášci… A Naďa se móc těší, jsou to její oblíbené kytky,
jen vědět kam a kdy správně zahnout do lesíka ( pralesíka), a hledat.
Nezdá se nám to, už jdeme skoro 4 km a pořád není jasné, kde to
může být.
Dáváme se první cestičkou, která se zdá, že neskončí po pár metrech.
Velmi opatrně procházíme houštinami. Jaké hady, hmyz, šelmy, pavouky
a jiné potvory můžeme potkat, na to radši ani nemyslíme.A možná
dobře. Snažím se alespoň z GPS podle nadmořské výšky odhadnout kde
hledat.
CIPOCEREUS CRASSISEPALUS
Cestička se rozdvojuje a já se jako vždy ptám Naďky, protože na
ni opravdu dám , kudy?
"Zkusíme doleva!"
"A seš si jako jistá, jó?"
"Si piš!"
Tak dobrá, dáváme si bacha a v drsném "zimním"brazilském
žáru stoupáme výš.Jak tady asi musí být v létì?Je
tu jak v sauně. Vlhko, vedro, rozpálené černé skály. Jsme nízko,
asi 700-800 m.n.m., kdežto Diamantina je kolem 1100 - 1200m.n.m.
a je tam o to příjemněji.
"Musíme výš, aspoň 100 metrů !"
Naďu tato informace moc nezajímá a stále se rozhlíží. Snaží se o
triumph…Inu, v česku výborná houbařka, tady zatím - PRD!
"Jdu si odskočit, nikam nechoď !", volám na Naďu. Bez
hadího séra je třeba opatrnosti!
To snad není možný, šálí mě zrak, rychle křičím:
" Mám !" Punt stále otevřený, klekám si na kolena, div
se nenapíchnu, a raduji se z kytičky.
"Už zase ty !?" mrčí Naďka, ale je ráda, že jsme to trefili.
PRVNÍ KYTIČKA
Přímo u cestičky starodávný chudák a kousek
dál ještě jedna rostlina. Neštrachali jsme se sem nadarmo...
Stoupáme výš, cesta končí a jsme na skalách. Zatím žádné kytky,
jen ten první předvoj. Krajina se otevírá a jsme na skalách se sklonem
kolem 12 - 16 % , tady je konečně potkáváme!
Hnědé skály jsou tak rozpálené, že se na nich dá vydržet jen chvíli
a pak se musíme jít schovat do houštiny. Vracíme se zpět od vody,
Naďka počítá co se dá. Juvenilních kytiček je minimum ( opět asi
zasáhli skvělí milovníci přírody), žebra ( běžně 11 - 13, tři rostlinky
s 15 žebry), délku trnů atp. Jako obvykle nás až tak moc nezajímají
květy, jsou u všech taxonů podrodu Leopoldohorstia žluté,
nevýrazné s minimálními rozdíly, kterých si všímáme dál v seriálu.
Je to skutečně rod, kde celková stavba rostliny, symetrie, vzhled
a povrch epidermis nahrazují nepříliš zajímavý květ.
Nacházíme rostliny s trny přísně v řadách, žádné odchylky od popisu.
Pokožka je většinou krásně bílá. Ale objevuje se také několik rostlin
s fialovou epidermis a to už jsou opravdu skvosty. Rostou pouze
na skalách, většinou na přímém slunci, ale někdy jsou zastíněny
keříky.
UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR. PECTINIFERA, 15 ŽEBER
Podle Horsta jun. se pod vrcholem kopce mají nalézat až téměř metrové
exempláře, to nemůžeme potvrdit. Nejvyšší námi objevené rostliny
měly maximálně 40 cm. Od nadmoøské výšky 850 - 900
metrů je terén velmi nepřehledný a strmý. Že bychom na to neměli
fyzicky nebo technicky (lezecké partie nejsou vyloučeny) se říci
nedá, ale nemáme tolik času k návratu do města. Také nevíme, jestli
jede nějaký autobus, bude-li stop opět úspěšný…
UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR. PECTINIFERA, asi 35
cm
Přicházíme k opuštěnému příbytku - chatě s oázou ve stínu a potůčkem.
Teď nám teprve dochází, kde se vzala stezka, kterou jsme používali.
Tato část byla ušetřena od "lovců diamantů". Je zde první
voda, kterou pijeme čistou, nepřevařenou. Zdá se to být bezpečné,
ale dobrý pocit nemáme. Jsme v novém prostředí nedůvěřiví a ostražití
k okolí a přírodě, kterou neznáme a je nám tak vzdálená. Tento respekt
si uvědomujeme i nyní, mnoho týdnů po příletu domů. Další vyprávění
n ám dá za pravdu, ale opět později…
Scházíme opatrně dolů, využívám přítele - GPS k nalezení cesty.
Ještě několik fotek a jsme zpět na cestě.
RUDY ŽEROUCÍ V OÁZE
Jsme spokojeni, ba co víc, nadšeni ! Dáváme si vychlazené pivéčko,
tuplák ve skle. Už v půli jsem vysmátej a těžké nohy nejdou zvednout.
K jídlu si nic nedáváme, beztak je většina hospodských pokrmů pro
mě "kontaminována" masem a odcházíme stopovat.
Jaký div, když nám do 10 minut zastavuje auto. Je to normální, nebo
máme prostě dnes štěstí?
Opět domorodec jak poleno, tudíž nerozumí slovo anglicky. Oba se
snažíme slepit nějaké věty dohromady a komunikovat. Kupodivu nepoznal,
že mu takřka nic nerozumíme a mlel stále dál. Víme jen, že je řidič
kamiónu. Vracíme se zpět do Diamantiny, tentokrát jinou cestou.
Zastavujeme se u jeho švagra v jakési favele, kupodivu nemáme
strach (když člověk zůstane v autě, proč taky..). Opět se rozjíždíme,
náš řidič má děsný styl řízení, po "kočičáčích" jede za
jedna to, co bych si nedovolil s druhým rychlostním stupněm
svýho oplíka. Stačíme vnímat oblaka prachu, uskakující místňáky,
ale náš frajer se stále směje a ukazuje nám, jak je úžasný řidič.
Spíš řítič… Vysedáme a s díky mizíme z jeho
dosahu. Uf….
Nějaký ten nákupek, zeleninka a mangíčko pro Naďku. Banány jsou
s turistickou přirážkou. Když upozorňuji prodavače na to, že na
cenovce je napsáno 0,8R s klidem odpovídá, že je to včerejší cena…Také
v klidu mu dáváme 1,2R s tím, že banány 12 korun za kilo je cena
pořád slušná.
Když na vás místní poznají, že jste cizinci (extranjeros), vždy
volají:
" Americanos!", což nás uráží! Na to my vždy pohotově
odpovídáme:
"nao, Evropa!!" a brazilci už chápavě, jasně kontrují:
"Si, Alemanha ! " , ne, tak němci také nejsme !
Na República Checa moc nereagují, ale při Checoslovacia se jim rozzáří
očka a už odříkávají známé české kopačky... je to smutné, tak ne
Kundera, Čapek, Škvorecký, Hašek...ale osoby nedosahující IQ příliš
vysokých hodnot (žádná Mensa hoši...) nás ve světě propagují. No
jo, co už... Tady také platí jako vždy a všude heslo : CHLÉB A HRY
LIDU!
STENOGRAFKA
Zase do kopce, Naďka funí, cesty ve městě skutečně ráda nemá. Náš
hotýlek je až na nejvyšším bodě. Přebýváme v kamrlíku, fotíme si
gekony, kteří nám vychytávají hmyz, o který nestojíme. Jsme tak
kožení, že večer zase asi nic nebude...Cpeme se jejich chlebem,
bílého typu. Pouze pao con sal není sladký. Všechny ostatní druhy
mají jednotnou chuť českého mazance. Jo se sýrem, to je pošušňáníčko!
K tomu hodně energie z leice con cocu, což je hmota ze sušeného
mléka, třtinového cukru a kokosu. Ten si kupujeme rádi, moc dobrý
je kokosový kefír, mňam, ještě dnes bych si jej dal. A pak se s
plným břuchem těšíme na další den, budeme bádat směrem na západ
od Diamantina směrem na Conselheiro Mata. Konečně uvidíme (snad...)
typovou Uebelmannia pectinifera var. flavispina.
Ale to až zase příš. ..tě,......CHRRRRRRRRRRRRR, co je, co je!!!
Nechrápej Naďo!