Vzácný kytky

S IGELITEM PO BRAZÍLII

DÍL 4.

Jeden den Ivana... vlastně Rudy & Nadi

5:30 crní budík!
Už to pro nás není až tak velký problém. Za celou dobu pobytu v Brazil jsme naspali hodně. Když vám tady v 6 večer "zhasnou", je třeba den využít už od brzkých ranních hodin. Denní spánek 10-12 hodin je naprosto normální. Co taky chcete dělat, když není nic vidět, přituhuje...

5:55 vylízáme z postele
Dřív jsem s prvním cinknutím budíku vyrazil z postele jako střela. Ale od té doby, co jsem se nakazil od Naďky ranním lenošením, se chvíle mezi zvoněním a vyskočením stále prodlužuje. Takže to, že jsme se z postele dostali už za necelou půl hodinu je vlastně úspěch. První kroky vedou k prádelní šňůře. Včera jsme mýdlem vydrhli již zavánějící fusky a trika. Ale ony stále nejsou suchý. Mokré ponožky do bot, to není zrovna pohodlné. Jak je tedy rychle usušit? Můj nápad to nebyl. V kamrlíku byly dvě žárovky a na ně jsem jako zkušený "kondomista" fusakle naroloval. Střídavě jsem je vypínal a zapínal, také Naďka si myslela, že teplotu "ohlídáme". Ouha! Smrad nastal okamžitě. Fusku jsme skoro nesundali, jak byla přiškvařená...

6:30 odcházíme z kamrlíku
Je neděle ráno, ale šrumec je tu stejný jak ve všední den. Děcka nejdou do školy, dospělí nejdou do hokny a ta velká masa lidí směřuje do kostela. Každý si nese v ruce zpěvník, vzorně připraven k modlitbě. Ta v silně katolickém státě (nejen v Minas Gerais?) hraničí chvílemi s fanatismem. Mše údajně trvají několik hodin, oblíbené jsou i televizní show, a to doslova. V Evropě se asi málokteří kněží takto exhibují, inu byznys jako jinej...

7:00 nákup fusaklí
A nejen ponožek. Jako ti dva pitomci (Naďa na boso, já v mokrým tričku, oba navostro...)jsme odešli do krámu nakoupit trencle, trika, mačetu, jídlo, kastról, baťoh pro Naďku a nezbytnou balenou vodu. Dnes bude výprava se zátěží.

7:30 stopavací pokusy
Dopadly opět dobře. Po dvaceti minutách postávání u cesty, ačkoli moc nevěříme, že v neděli, když jede většina lidí do kostela, nám někdo zastaví...

8:00 a jedem!!!
Nabere nás vysmátej a vyhulenej mlaďoch. Jsme nadšení, radostně poskakujeme v rytmu Boba Marlyho a míříme na Conselheiro Mata, za typovými var.flavispina. Jedeme jen pár kiláků, ale stejně nám helfl. Kousek za odbočkou na zmíněné městečko, už na červené prašné cestě, zastavujeme hned první auto! To snad není možný. Řidičem je majitel fazendy (farmy), snažíme se diskutovat, ale moc to nejde. Jsme tu přece jen krátce a bez slovníku to je bída.

DISCOCACTUS AFF. PLACENTIFORMIS

8:15 vysedat a hledat!
To, že budeme tak rychle na lokalitě ( spíš někde u lokality), jsme nečekali. Bomba. Jsme sice asi 35 - 38 kiláků od Diamantiny, na to ale zvesela kálíme, podlézáme ostnáč (o podlézání plotů může být samostatná kapitola, chcete?!?) a kolem vyvalených krav mažeme směrem ke skalám. Já tak zbrkle, že se vracím zpět pro mé svršky (které jsem sušil na batohu), co na tom ostnáči zůstaly viset. A opět už druhý úprk před kravami a hledat. Kdo dnes bude první?
Nic z Uebelmannia nenacházíme, pouze krásné Discocactus aff. placentiformis rostoucí v zářícím křemičitém písku. Nechápu, jak může kočenka fotit. Já se bojím jenom na chvíli sundat brýle, hned mě pálí oči. Tady asi nic nebude, vracíme se zpět na silnici a pokračujeme směr Diamantina. Zkoušíme různé skalky u cesty .

DISCOCACTUS AFF. PLACENTIFORMIS

9:15 a nacházíme konečně
Typové rostliny, respektive čtyři kousky. Nadšení veliké, jako vždy. Opět bodoval Rudy a Naděnka dělá, že jí to vadí. Je to jen póza, divadélko, sama tuší, že velké objevy čekají na ni samotnou. Rychle fotí, opět v krátkém sledu. Nejdříve režie, co a jak fotit. Pak se prohlédne okolí, aby byl přesun co nejrychlejší a rychle otevřít objektiv, pár fotek a konec. Musíme šetřit, nabíječku nemáme, energie málo. Zbývá nám ještě jeden a půl batery, s tímto jsme pak dokázali fotit skoro čtyři týdny(!?!). Mám toho na slunku dost, dnes je opět "PEKLO". Odcházíme se schovat pod skalní převis, kde bude:

UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR. FLAVISPINA "TYPOVÁ"

10:15 žranice
Po ní jako vždy následuje lenóra, krev z makovic do žaludku a z nohou jakbysmet. Chvíli se přesvědčujeme, že už..., fakt jako už dem!!!

UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR. FLAVISPINA "TYPOVÁ"

11:30 tak jo
Vstáváme jak mátohy, snažíme se rychle přesunou kolem 6 GPS kiláků. Jdeme směr "colection site", což je podle Rudyho Schultze lokalita var.flavispina, která byla před pár lety (1996?) "vysbíraná" pašeráky na tolik, že zbyly jen velké škaredé rostliny a pár nových semenáčků. Údajně týden stálo u cesty několik aut a nosily se spousty napěchovaných přepravek s perfektními "sběratelskými rostlinami" (asi 5-8cm vysoké kytky).
Když si někdo odveze pár semínek, budiž, ale toto je bastardismus. Také jsem přesvědčen, že rostliny se jen těžko aklimatizují. Podmínky, které zde panují jsou extrémní a kytky staré 5-15 let obtížně přežívají.
Uvidíme, jaká je situace nyní. Máme GPS souřadnice, tak neohroženě směřujeme po cestě k cíli. Projel pouze jeden náklaďák (to jsme na silnici druhé třídy), ale má místo jen pro jednoho. Páč svou Princess nikdy neopouštím, s díky odmítáme a motáme se v žáru dál. Zkoušíme různé skalky u cesty, ale marnost. Také slunce už míří rychle k západu...

NA CESTĚ

14:30 další pokusy...
Někde přímo u cesty má růst typová var. flavispina, vysoké formy (údajně kolem 25-30cm). Mezitím co Naďka odpočívá, vydávám se na zevrubný průzkum. Bohužel nic nenacházím. Chce to víc času (čuchu a zkušeností, které nám ještě chybí...) než deset minut vlevo, pět minut vpravo.
Dosti objevům. Cesta se klikatí a my se rozhodujeme pro přímý směr, přímo mezi keře a dva kopce. Jenže právě někde na té cestě, jak jsme až doma zjistili, měla být lokalita "tall plants". Takže někdy přííííššššttěěěě...
Scházíme mezi nízkými stromky do úžasného údolí, samozřejmě nikde nikdo(jako ostatně téměř vždy). Po neblahých zkušenostech s močály se jim snažíme vyhýbat, jak se dá. Ale moc se nedá. GPS 750 metrů, stále v náročném terénu. Potkáváme prvního "modráka" (modrý jedlý chutný plod připomínající kiwi)", Naďka ho sezobne a jdeme dál.

STÁLE NA CESTĚ

15:30 slunce je za hřebenem
Unikli jsme žáru slunce, ale teď zase máme obavu ze tmy. Nemáme čelovku, kolem močál. Jak se přes něj dostat? Jednou jsem tam už málem zahučel. GPS ukazuje skutečně přes rozlitý potůček. Druhá možnost je vrátit se zpět na cestu a obejít to. Jenže na to není čas.
"Tak jak, Nadi, zkusíme to?"
"Jo,ale opatrně. Mám strach.", odvětí moje děvče.
Bojím se o ni, taky trošku o sebe. Snažím se hrát drsnýho, pár blbejch fórků a jdem na to. Všímáme si, že občas z toho "hnoje" vystupují kompaktní drny trav. Přeskáču to po nich, v jedné ruce klacek. Ten pak zapíchávám do země a jako Sergej Bubka se přes potok ladně přenesu.
"No vidíš Nadi, nic to není!" Už s jistotou doskáču k Nadě, beru jí batoh a navádím ji jak a kudy. Nakonec vynechává mou atletickou vložku (na fakultě z toho byl zápich, to víte, že ho mám..) a ladně překračuje potok...
"Ts, v pohodě," radostně komentuje Naďa a míříme už po suché a pevné trávě dál.

NÁRODNÍ STROM YPE

16:00 GPS 150 metrů !
A to už je opravdu kousek. Před námi je skalnatý kopec a šipka směřuje přímo nahoru.
"To jako tudy?" nezdá se mi. A auta parkovala kde? Přímo nahoru je to "trojkový"(lezení). Což je pro nás lezčíky prd, ale křemenné skály jsou velmi křehké a i velké madlo vám někdy zůstane v ruce. Nemůžeme si dovolit spadnout a něco si tu zlomit. K prvnímu baráku je to přes močál 15 kiláků!