Brasil  s Arthurem 2

 Ráno se probouzím jen několik metrů od silnice, pár metrů od mého prvního kontaktu s domorodci. Že nedopadl dobře už neřeším. Nevadí, prostě kočičky nerozuměly mé „korektní a špičkové“ brasil-portuges. Za pár dní, týdnů si snad už s domorodci budeme rozumět. Nebo ne?
  Teď mě čeká „sborka Arthura“. Doma jsem párkrát potrénoval, „maturovat“ s kolem na místě jsem nehodlal. Ňáko sem to vybojoval, žádný díl nescházel ani nepřebýval… Při balení krámů jsem prohodil pár slov s místňáky, kteří s padlou bradou čuměli, co dělám (a co tady dělám…), a jedéééém. Čeká mě asi 30km po asfaltce směr sever, pak úhybný manévr doprava, dalších asi 35 kiláků mezi eukalyptovými lesobludišti, a su tam!

Ještě pěknej kus za kytičkou...

Natlačím do tykve na nedaleké benzínce u Engenheiro Dolabela. Skoro každé  benzínové stanice jsou součástí samoobslužná restaurační zařízení, jakési bufáče za 5 – 6 reálů. Mám sice problémy s výběrem, páč Brazilci dávají skoro do všeho maso (takto krmi kontaminovat!). Přesto se dycinky dycky najím.

 Serra do Espinhaco v dáli, domov rodu Uebelmannia

Provoz dnes není nikterak šílený, zdá se mi, že cestování na kole bude v pohodě, v klidu. Jak jen sem tuto představu o „slušných brazilských řidičích“ za pár dní přehodnotil!!!
 
 Nepotřebuju GPS k tomu, kde odbočit směr pohoří Serra do Espinhaco. Tam někde rostou kytičky. Moc dobře se mi vybavuje loňská cesta pěšky, desítky kilometrů neznámým terénem. Dobře však, že mám každou odbočku eukalyptového lesa označenu. Brzy ztrácím orientaci, šlapu od GPS „mark pointu“ k dalšímu. Snadný to zas tak není. Stromy jsou vysázeny v pravidelných řadách, každé rozcestí vypadá stejně. Bloudím, nenacházím, pak zas jo, daří se mi dostat k dalšímu bodu, který směřuje směr Sitio, k místu, kde roste Uebelmania pectinifera ssp. horrida. Je konec září, cesta je mokrá, pršelo. Ještě nezačalo období dešťů a toho musím využít! Dovedu si živě představit, jak se budu motat na Arthurovi v bahně cest, většinou neasfaltových. Nevím, proč já trouba koupil speciálky „slikové“ pláště bez vzorku. Tomu, že jsou to špičkové kevlarové pláště tzv. „nepíchavky“ jsem se brzy smál…

Dojíždím na konec lesa, rozháním krávy pasoucí se všude kolem, mažu do kopců přede mnou. Je pořád hrozně sucho. Patrno yest zvláště na vegetaci kolem. Zelenat se vše začne až za pár týdnů, kdy začnou vydatné deště. Budou vydatné tak, že záplavy, mrtvé a hrůzu kolem, uvidím za dva měsíce často v televizi…
 Na kole už nejedu, tlačím ho před sebou, prohlížím houští, zem pod sebou, ať nešlápnu na ňákýho hajzlíka hadíka. K tomu budu mít pár příležitostí v nebližších týdnech. Ještě je kalendářní zima, tzn. sucho. Jaro startuje co nevidět, plazi začnou být víc aktivní (dle mých zkušeností v porovnání s první cestou: srpen-září) a pro mě o to víc nebezpeční …
 Arthura už netlačím, ale přenáším. Bagáž z něho sundávám a na několik etap vynáším do biwaku ve skalách, kde sem s „nebožkou“ přebýval pod širákem rok zpátky. Nacházím neporušené ohniště z té doby, dokonce používám staré nevyhořelé dřevo na ohřev vody. Čajík, jídlo, pohůdka. Su docela „na kašu“, odcházím se k říčce zchladit, pár kraulových temp a zpátky. „Bazén“ je plný rybiček, zdá se halančíků. Okusují mě, když si na chvíli sedám na hranu „bazénu“. Unikám jim pohybem a ještě párkrát dokola. Stavím stan do míst, kde jsme loni spali pod širákem.

Jeden z bazénů...

Tak to bych už nikdy v Brazílii neopakoval, nikdy nevíte, jaký hmyzák vás kousne, co se do vás ve spánku zavrtá. Stan tento problém řeší docela dobře. Potvory zabloudivší do něj vyhubíte a de se chrápat. Horší, když boj se zvířátky a jinými termity prohrajete… Ale tom někdy příště.

 
Discocactus placentiformis var. pulvinicapitatus RNK 29

Discocactus placentiformis var. pulvinicapitatus RNK 29

Procházím první lokalitu Uebelmannia pectinifera ssp. horrida RNK 30. Jsou to  nádherné rostliny s novými trny medově-zlatavého zabarvení. Semenáčky do průměru 1,5cm jsou jako jediný taxon tohoto rodu chlupaté, jakoby to ani nebyly kytky rodu Uebelmannia. Nevyšší rostliny, co jsem našel, měly 60cm s vlnatým temenem. Trny této formy jsou až 7,5cm dlouhé! Prostě jedním slovem krása! Co budu víc vypisovat. Mrkněte na fotéčky…

 Uebelmannia pectinifera var. horrida RNK 30, od pidimalejch vlnatejch po dospěláky...

Po zkušenosti z minulého Wýletu jsem neřešil žádný plynový ani benzínový vařič. Topiva kolem je mraky a oheň jsem rozdělal téměř vždycky, i v období několikadenních dešťů. Jen rošt na oheň( koupenej u nás), tři kameny pod něj, někdy jen díra ve svahu vyrobená mačetou, stačí ku vaření…

 
Author bez Arthura na sajtu

Jeden den jsem věnoval návštěvě druhé lokality vzdálené pouhých 6-7 GPS km (tedy vzdušnou čarou) ve směru hřebenu. Loni jsem neudělal ani fotku, docházela šťáva v poslední baterii foťáku a taky jiné okolnosti způsobily, že fotím až letos. K lokalitě se dostávám vcelku v pohodě i bez použití GPS. V jednom místě bloudím, prosekávám se svou novou facao, která je o třetinu kratší než běžná velikost, ale taky lehčí. Šetřím každý deko váhy, šetřím sebe i Arhura. Jednu chvíli zjišťuji, že jsem bez brýlí. V houští tam někde leží, po pár minutách hledání odcházím hendikepován, ne zas tak moc… Volba kšiltovky totiž (pevně přibitá hřebíkem do hlavy, aby ve větru neutlítla!) na rozdíl od slamáku z loňska, byla lepší volba. Koupil jsem si později ještě jedny brýle, ale "jakožto brazilský výrobek", tak dlouho nevydržely...
 

 Uebelmannia pectinifera ssp. horrida RNK 31 a má představa Cites ochrany rostlin...

 Uebelmannia pectinifera ssp. horrida RNK 31

biotop  Uebelmannia pectinifera var. horrida RNK 31

 Uebelmannia pectinifera var. horrida RNK 31

 Uebelmannia pectinifera var. horrida RNK 31

Uebelmannia pectinifera ssp. horrida RNK 31 je překvapivě odlišná na tu krátkou vzdálenost. Dělí ji geograficky dva zářezy do úbočí pohoří s menšími  říčkami, nic víc. Pohled na rostliny je však překvapivý! Nové trny jsou černé, starší mají dokonce nafialovělý odstín (tím připomínají Uebelmannia pectinifera var. crebrispina =  25let nepopsaná forma, která bude pravděpodobně spolu s var. flavispina blízko příbuzný taxon). Velikost rostlin, květy a další znaky jsou shodné s předešlou formou. Rostlin, všech možných velikostí od semenáčků (mnohem větší množství než RNK 30), je relativně dost (na rod Uebelmannia…). Co se týče otázky ochrany rostlin je jednoznačné: není potřeba vůbec řešit. Rostliny tohoto okruhu nemá smysl včleňovat do Cites 1, 2 nebo co si ještě úředníci nevymyslí za kolonku, kam by kytičku  nacpali. Rostliny nejsou ohrožené z důvodu těžké přístupnosti z civilizace, orientace cestou na lokalitu je náročná. Kytky rostou na skalách, kde se krávy nikdy pást nebudou, a tudíž tady žádné pastviny nevzniknou. Brazilci kácí a pálí, hovada jedna nerozumná, lesy kde to jen jde (asi se nikoho ani neptají, prostě si zaberou kus půdy z pralesu), tady to však nehrozí. Takovej jejich národní sport (kromě kopání do balónu) je zapálit kus louky, lesa nebo všeho co hoří. V noci jsem v řídce obydlených oblastech viděl mnoho ohňů zapálených pravděpodobně pastevci. Podle jejich zkušeností vyroste čerstvá tráva pro dobytek velmi rychle a prý je to dobré pro obnovu přírody (to, že zničí všechno kolem jim divné nepřijde). Sám jsem hasil jeden menší oheň v okolí Datas, nikoho kolem to nezajímalo. Nevím, kde na takové bludy chodí, že je té přírodě potřeba tato „pomoc“. Lidé, kteří se snaží s ochranou přírody v Brasil  něco dělat, těžko běžnému Brazilci vysvětlí…

kámoš z biwaku...

...trenky v biwaku

Trávím ještě jeden den v biwaku, než se vydávám zpátky. Nevymýšlím žádné nové cesty, neimprovizuju, na to bude spousta času v nových oblastech bádání. Hlavní cíl mé cesty je najít populaci Uebelmannia pectinifera var. crebrispina, dát po roce další pokus najít bájnou a mnohými lidmi hledanou Uebelmannia pectinifera var. depressa (syn. montana) a poslední cíl:
 

VYBÁDAT NĚCO NOVÝHO !!!

teploučko je na skalách, to věc yest jistá....

Jak to dopadlo, co se povedlo a co néééé, v některých z dalších dílů příběhů z Brasil.

dobrou noc Vám lidi!

zdraví RNK !!!