Brasil  s Arthurem 3

 Návrat stejnou cestou, směrem k Engenheiro Dolabela, byl ókáčko, přestože jsem nebyl schopnej jet nemlich stejně. Motal sem se ve voňavých eukalyptových  lesích, přejížděl tisíce čerstvě vyklíčeným stromečků všude na cestě, stále s obavou, že potkám chřestýše cascavel. Toho jsme loni s „nebožkou“překračovali“  s lehkými obavami…zvláště poté, co zaujal bojové „es“ postavení.
 Stopy v prachu po Onca pintada jsem letos nezahlíd. Jedná se o největší postrach Brazilců: Jaguár tečkovaný (skvrnitý), bo jak se ta šelma jmenuje…. Kolik jsem si jenom vyslechl příhod, jak tam někoho roztrhal, tam na druhým konci kopce taky... Jedna povídačka za druhou. Za dvě cesty jsem potkal jen tři borýšky, co tuto šelmu viděli. A to byla přitom pouze Onca preta, tedy černá (ti tři ji viděli společně, měli kolem šedesáti  jařin…), která je podle místních poloviční od toho prvního „zabijáka“. Však ji také mají vyobrazenu na největší bankovce – 50 reálové (500Kč).  
 Pohádek jsem zaslech mraky, ostatně u nás zase můžeme slyšet pohádky o tom, jak vlci, medvědi, někde zabili člověka a jiné bláboly…
 Dostal jsem se zpět na hlavní asfaltovou cestu, která spojuje sever (stát Bahía) země s jihem. Náklaďáky tady vozily hlavně dřevné uhlí směrem do Rio de Janeiro a Sao Paulo. Rok předtím mi nebylo jasný, proč jezdí těch pár cyklistů vlevo. Sepnulo mi to v budce až ve chvíli, než mě pár kamiónistů, hovad brazilských, málem zavraždilo! Zatím jsem ve světě zažil na kole bezohlednější (nebo stejně) pouze Jugoše Jogurty, to zvláště Bosna a Hercegovina jsou nebezpeční kalósci…V Evropě jsou prý nejbezohlednější vůči cyklistům Řekové, nemohu potvrdit…
 Pár dní jsem se pohyboval standardně vpravo, ale strach a snad jediná možnost ku přežití, mě vyhnala jezdit „na Anglána“. K temu všemu se hodí ještě uhnout do škarpy, chcete-li se dožít vyššího věku… Na vedlejších cestách, které jsou výhradně prašné, se jejich chování kupodivu zlepšuje. Na druhou stranu, co jsem viděl, zažil na stopu; Brazilci budou pravděpodobně velmi dobří řidiči! Málokdy vidíte bouračky, ťuklá auta…

HOWADA BRAZILSKÁ ŘIDIČSKÁ....

ABY ČLOBRDA NEDOPADL TAKTO....

NEBO TAKTO....

Za den jsem se dostal asi o 120 kiláků na jih. Psychicky vyčerpán nehodlám dál v cestě pokračovat. V městečku Buénopolis hledám nocleh. Já blbec se rozhodl pro jakýsi „hotel“ u hlavní cesty. Už majitel nebyl ten, kdo by mě zrovna uklidnil, že budu v bezpečí a v čistotě. To „za prvé“bylo nakonec „v poho“, ale větší hrůzu jsem zatím v Brasil nezažil (v soukromí u domorodců samo sebou ano, ale ne hotel!). Připadal sem si, jako kdybych nastoupil v nápravném zařízení nějaký ten trestík… Kývl sem mu v šoku, že jako dobrý, beru. Opět se mě zeptal, jestli sem spokojen, zasejc sem tupě opakoval, že jo…
 Po obdržení klíčů (které byly asi stejně zbytečné…), jsem se odešel do nejbližší hospody najíst  a hlavně lupnout do sebe dvě tři cachasas, které mě otupily tak dobře, že jsem ulehl v klidu na karimatku vedle postele a usnul. Správně, na karimámu, páč lehnót si na betlu sem neměl odvahu…Něco té poezie génia loci můžete tušit z přiložených fotéček. Nikdy více šetřit za bydlení!!! To odporoučím všem, co chtějí ušetřit. Tak za kér v Brasil ne-e!!!

 BRAZILSKÉ FOUR SEASONS

Ráno vyjíždím kolem sedmé, jako každý den. Rozdíl mezi délkou dne v brazilské zimě a létem není velký. Je to oblast ne již tak daleko k rovníku. V zimě  tady svítí slunce od 6 do 18, v létě je to lepší, i zde se mění čas letní a zimní. To vám pak „rožnou“ asi od 6,30 do 19.30. Ale stejně je dobrý vstát časně, člověk aspoň unikne vedru přes den.Čas strávený na Arthurovi...
 Jedu směr Cúrvelo a odtud konečně mimo asfalt. Cesta byla kvůli kamióňákům strašidelná, na hercnu fakt náročná...
 Přejíždím na štěrkovo-písčitou cestu a jsem konečně sám. Vystřídá to však tak náročný terén, že si velmi brzy nadávám, proč sem nepořídil ty nejtlustější pláště na kola co vyrábí. Pár týdnů sem se tak motal, po defektech dokoupil nový pláště v cenách 8-10 reálů a bylo dobře!

 CO ČUČÍŠ TY VOPICO, COOOOOO?????

Cesta byla veelmi náročná a to si myslím, že úplnej sráč nésu. Po šesti letech strávených počínáním kolem triatlonu (třech letech v „mančaftu“) jsem měl v Brasil někdy stavy, že zemřu na zdejších krutých horských cestách. Jak jsem mnohokrát opakoval na přednáškách: Brazilci zřejmě neznají slovo „serpentina“. Prostě to narvou napřímo přes kopce, člověk pak stěží Arthura na krpál vytlačí…V době, kdy byl ještě na řídítkách „budík“, jsem zaznamenal rekordní „rychlost“ jízdy : 4,4km/hod.! Přesto, že by už i chůze byla rychlejší, jsem šlapal. Dřel jsem do chvíle, než jsem z Arthura přepadal, protože vytlačit kopec mi bralo strašně sil…
Když jsem někdy přepálil toxický večírek, cesta druhý den byla katastrofa. Jaké to pak bylo pro mě poučení a já se pak snažil krotit… A nezbývalo někdy než utéct bo ujet před Brazilskými kamarády…
 Po dvou dnech kruté dřiny jsem se však konečně dostal ke svým „Blmánkám“ a ze západu přijel od Conselheiro Mata. Prohlídl sem si lokalitu přímo u cesty. Pouhé čtyři kytičky typové Uebelmannia pectinifera var. flavispina…

Název flavispina, popisované  jako varieta (nebo subspecie), odráží barvu nových trnů, které jsou žluté, oranžové, některé  přechodové formy mají barvu hnědou. Staré trny jsou šedé, někdy černé. „Flavispiny“ jsou moje oblíbený kytičky, nejen z důvodu, jak vypadají, ale taky protože to v přírodě není žádný „plevel“. Chodit a hledat hříbky, když jich budete mít u cesty stovky, to vás pravděpodobně taky nebude bavit. Rostliny jsou vzácné, vyskytují se ve většině případů na plochých skalách, ostrůvkovitě, vždy v tzv. „rodinkách“. Cestou z Consheiro Mata směr Diamantina, kam sem směřoval, je podél cesty a směrem dál, jen několik lokalit této variety. Areály výskytu kolem silnice jsou extrémně vysbírány a těžko se dostávají zpět na počty rostlin z období sběru před 30 let. V poslední letech opadl ve světě zájem o tento nádherný rod, což se snad projeví kladně na zvýšeném výskytu kytiček v přírodě do budoucna. Co se týče  mých zkušeností s pěstování var. flavispina ze semínek – jsou to velmi pomalu rostoucí zástupci rodu. V období deště jsou zaplaveny skály, kde roste, hodiny vodou (někde i dny).Ta však brzy odtéká a rostliny netrpí přemokřením. Za měsíce hledání jsem viděl pouze dvě kytky, co rostly ze skalních spár. Normálně rostou v humus-písčité půdě na křemičitých skalách s kyselým ph. Ve sbírkách roubované rostliny mají žluté i staré trny! Kdo vám bude tvrdit, že kytka je semenáč, nebo zpravokořeněná rostlina – nemá pravdu!

 Motám se kolem skalních homolí ( na jejichž vrcholcích údajně rostou také var. flavispina ) a hledám lokalitu, podle jednoho tipu, vysoké vytáhlé formy. Po mnoha hodinách  hledání nacházím asi tři rostliny, zbytek buď záhodně vyhynul, nebo skončil v některé, pravděpodobně evropské, sbírce. Ty to na 95% „nerozchodily “…Jsem značně skeptický  v otázce  aklimatizací importních kytek tohoto rodu (nemluvě o tom, že to yest dnes trestný čin!). Viděl jsem nedávno fotografie  desítek importů z prodeje před 30 lety u firmy Uhlig. Přežilo údajně minimum rostlin z této doby. Jediná cesta: vypěstovat rostliny ze semen, roubovat, případně neroubovat a nechat semenáčky pravokořenné. Zas tak obtížné rostliny na pěstování to nejsou, jak se o nich traduje…

 UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR. FLAVISPINA RNK 42, Galheiro de Cima, vysoké štíhlé rostliny

Odcházím  ze silnice, ukrývám Arthura (GPS si zaznamenávám, jak jinak…) pod skalním převisem, ujdu 20 metrů a jen to, že je po ránu dost chladno na chřestýše, cascavel na mě neútočí ! Stojím vedle něj 60 čísel. Pár vteřin mám „teplé nohy“, málem i kaťata … Rozdejchávám situaci a pomalu úkrok vpravo. To už sundávám víčko mýho analogu značka SMENA a dělám na tento levý fotoaparát docela slušný fotas.  To, že by mě frája neštíp přes moje expediční kalhoty, si ale jistej vůbec nejsem,  UFF!!!  Příště, příště si dám fakt už konečně bacha!!!

 CASCAVEL, TEDY CHŘESTÝŠ BRAZILSKÝ, NEJJEDOVATĚJŠÍ Z AMERICKÝCH CHŘESTÝŠŮ, AKTIVNÍ I V NOCI...

ALE FRAJER TO JE, KRASAVEC (NEBO KRASAVICE?)...

DISCOCACTUS PLACENTIFORMIS AFF. LATISPINUS, PÁR METRŮ OD HADICE....

Přespávám kousek od kytiček, opět jako skoro každý den u potůčku. Voda je bez problémů pitná. Piju bez převaření, následuje  koupačka, vařím jako každý druhý den rýži, kterou zasypávám sušeným parmezánem, pohůdka. Vůbec mi tady nikdo nechybí ku štěstí. Cítím, jak slastné je být v přírodě sám , vnímat energii a čistotu bez lidí, kterou v Evropě musíte hódně hledat. Osídlení v těchto končinách Brasil je minimální a bude to ještě lepší, až budu druhý den mezi skalami hledat nádherné rostliny stále z okruhu var. flavispina. Mám totiž tip od kamaráda Vaška Tomana z Práglu, kterému se kousek odsud podařilo najít var. flavispina aff. longispina. Když mi pár týdnů po svém návratu z Brasil (který podnikl ze svou hodnou ženou Štěpánkou) poslal fotografie rostlin, málem sem upadl na prcinu. Viz. fotas !
 Kytičky se vyskytují na sever od cesty, kde se právě motám. Kousek do Barao de Quaícuí, tam někde rostou. Víc nic, vyprávění příště, snad ještě jedna fotéčkua, ať se máte na co těšit příště…

 UEBELMANNIA PECTINIFERA VAR.FLAVISPINA RNK 44, J od Serra do Pasmar, dlouhotrná forma

Tož zasejc za měsíc Vás zdraví a jaro přivolává Rudko